Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
HELMS ALEE byli vždycky chameleoni. Jejich předchozí desky bylo možné snad považovat za žánrově hodně alternativní stoner, který na svojí cestě potkal spoustu jiných stylů a od každého si něco půjčil, ale zatím poslední šesté album zdaleka nejde popsat tak jednoduše. Už nejde o to, že do řádně nafuzovaného stoner metalového základu procpete tu grunge, jindy doom nebo shoegaze. Jejich šesté album jde teď mnohem dál.
Většina skladeb je pestrou mozaikou používající divotvorné přístupy k tvorbě, různé zvuky i nástroje. Vedle saxofonu tu stojí hypnotické jednotvárné rytmy, jež obepínají psychedelické kytary a ženský zpěv, který je téměř strašidelný svým nadhledem a stoickým klidem. No a pak se do vás zakousne kytarový riffový bagr ve skladbě „Tripping Up The Stairs“, který vás kus po kousku dekonstruuje a překládá na jinou hromadu. Paradoxně jsem v této písničce ale cítil alespoň trochu pevnou půdu pod nohama.
Zatím poslední deska HELMS ALEE v mnoha ohledech působí jako experiment, kam až jde zajít a co všechno je možné poskládat z nástrojů, které se válí kolem. Výsledek v každém případě nepůsobí přehnaně v úmyslu být alternativou jen pro alternativu. Aktuální album má punc autencity. Ta trojka lidí, co spolu drží od roku 2007, zkoumá možnosti svého zvuku a výrazů. Vedle písniček, které vás nepřestávají udivovat svojí originalitou, jako je výpravná a epická syntezátorová psychedelie nazvaná „Big Louise“, tu najdete rockovou hitovku „Mouth Thinker“.
HELMS ALEE vás zkrátka vystřelí od dronových úletů až k rockovému mainstreamu a stále máte pocit, že to jsou oni. Uvěřitelní a nespoutaní v hledání a ohmatávání všech tvarů, které jsou schopni vytvořit. A to mnohem intenzivněji než kdykoliv před tím. Proč ta změna? Odpovědí je pandemie. Našli v těch časech útočiště v prodejně zesilovačů a začali si hrát. To vysvětluje to, jakými zvuky tohle album disponuje. Ta hravost z alba prosakuje všemi směry, a to nejen v tom, jak zabarvit zvuk kytary a basy, ale i ve vokálech, na kterých se velmi aktivně podílí celá kapela. A současně je hrozně znát, jak moc je to baví. Radost z tvorby, ze zkoumání zvuku a jeho podob je nakažlivá. Je těžké nepodlehnout. Asi tak jako je těžké se mračit na člověka, který se na vás směje.
1. See Sights Smell Smells
2. Keep This Be the Way
3. How Party Do You Hard?
4. Tripping Up the Stairs
5. Big Louise
6. Do Not Expose to the Burning Sun
7. The Middle Half
8. Mouth Thinker
9. Three Cheeks to the Wind
10. Guts for Brains
Diskografie
Keep This Be The Way (2022) Noctiluca (2019) Stillicide (2016) Sleepwalking Sailors (2014) Weatherhead (2011) Night Terror (2008)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pátek, 29. dubna 2022 Vydavatel: Sargent House
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.
Místy tak trochu těžkopádný death metal, který ale sází jak na zajímavé technicky neotřelé provedení, tak na dusivě temnou atmosféru. Pekelný vokál navíc dodává na dramatičnosti. U mě to celkem funguje.
Instrumentální postrocková klasika, která příliš nerozvlní stojaté stylové vody, ale má tu správnou jemnou atmosféru a i díky drobným přesahům například do progrockové či jakoby cinematic sféry nenudí. A to u současného post rocku není málo.
Zajímavý vánek z neočekávaného směru se objevil u power/progmetalových DGM, Italové nabrali směr do progrockového pravěku a v kombinaci s jejich powermetalovou energií je z toho neuvěřitelně svěží výsledek. A vůbec to nezní jako hloupé retro. Bravo.